„Je to vše pánové? Musím pracovat, musím připravit kachnu na zítřek. Mám ještě tolik práce.“
Oba návštěvníci odešli z kuchyně do haly. „Pane Brady, nemohl někdo přihodit jed do čaje ještě v kuchyni, když se služebná nedívala?“
„Nemohl, jed vůbec nebyl v konvici ani v čajové směsi.“
„Máte pravdu, dočista jsem na to zapomněl.“
„Jed mu někdo nasypal nepozorovaně do šálku.“ Brady dopověděl větu a po té zaslechl hlasy z knihovny. Po lehkém zaklepání vešli dovnitř. Všimli si, že ve společnosti chybí Samantha, proto oznámili, že si s ním půjdou promluvit do jejího pokoje. Vystoupali točité schody a dali se chodbou rovně. Všechny dveře do pokojů jim připadali stejné. „Pamatujete si, kde je pokoj pana Timothyho?“ Byl zvědav Maxmilián. Škrábal se ve vlasech, kterých měl požehnaně a přemýšlel spolu s šéfinspektorem. Došly na konec dlouhé chodby, jenže když došli na předpokládaný konec, zjistili, že vlevo chodba ještě pokračuje. Ušli tři kroky a všimli si po pravé straně schodů, jedny vedoucí nahoru a jedny točité dolů. Kdo se v tom měl vyznat. „Neměli bychom tu šéfe chodit jen tak.“ Oznámil nejistý hlas pana Tkaničky. „Neříkejte mi šéfe, ale když už tak šéfinspektore nebo Brady.“ zavrtěl hlavou.
„Šéfinspektor je moc dlouhé slovo.“ zamumlal si pro sebe Tkanička. Brady rozhodl, že se podívají nahoru. I přes Maxmiliánovy obavy vystoupali schody nahoru. Tam se objevila další chodba, stejně tak dlouhá a široká jako ta v prvním patře. Zatímco ta v prvním patře byla do rudé barvy, tuto chodbu zdobil dlouhý perský zelený koberec, na obrazech převládaly krajiny a hory a u každého pokoje stála palma ve vysokém květináči. Vše působilo tak uspořádaně. Tkaničkovi se obzvlášť zalíbili mohutné vyřezávané dveře, které se lišili od dveří v celé chodbě. Byli situované do středu chodby. Osahával mistrovskou práci a málem si nevšiml, že Brady mu mizí z očí. Když se Brady otočil a vracel nazpět, zastavil se u kolegy. „Krásná práce.“ řekl. Sám se nezajímal o dřevařské práce ani nic podobného, ale tohle ho fascinovalo. „Kdo tohle dělal.“ Pomyslel si Max. Vzal za kliku, zamčeno. „Pojďte Maxi, ty pokoje jsou zřejmě zamčené všechny.“
Sešli zpět do prvního patra. Nejprve se dohadovali, na které dveře zaklepou, jestli na ty vpravo nebo vlevo nebo na ty uprostřed. Než se stačili dohodnout, Max neváhal a zaklepal na dveře vlevo. Ozvalo se: „dále“. Vstoupili a trefili se. Ihned ve dveřích jim do nosu vrazila silná květinová vůně Samanthiných parfémů. Tkaničkovi sice voněl, ale alergii nezabránil. Za pár vteřin vyndaval z kapsy kapesník a kýchal tak hlasitě, že Brady musel počkat až ho to přejde. Když přestal jeho alergický záchvat, pustil se Brady do řeči.
„Paní Torrentová, jak jste se seznámila s vašim mužem?“ Zeptal se ženy hovící si v ratanovém křesle. Utrhla si z trsu hroznového vína pár kuliček a spustila. „S Georgem jsme se poznali na jednom večírku.“
„Byl tam i se svojí ženou?“ zeptal se Max.
„Ne, byla nachlazená, zůstala tenkrát doma.“
„Vy jste věděla, že je to sir Torrent? Jeden z nejbohatších mužů v kraji?“ Samantha měla zdání, že pánové poněkud odbíhají od tématu.
„Zajímavý výslech. Ano věděla.“
„A přesto, že byl ženat jste ho chtěla získat..“ dodal Max.
„Padli jsme si prostě do oka. Co má tohle společného s vyšetřováním? Vy víte dobře, že nic. Je to pouhá zvědavost, že?“
Brady se chtěl posunout více k jádru věci, a tak začal s otázkami. „Jak to přijmula jeho žena tehdy?“
„Špatně. Vyváděla jako pominutá. Bála se, že přijde o postavení a peníze, které díky němu měla. Stejně už dlouho žili tak nějak odděleně, prostě už to neklapalo, v tomhle vám nelžu.“
„A předtím jste nám lhala?“
<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8>